kung fu
11. května 2010 v 16:46 | gor
|
sport
Kung-fu
Demonstrace wu-shu.
Kung-fu (功夫 , pinyin gongfu) je výraz, kterým se mimo Čínu souhrnně označuje široké spektrum čínských bojových umění se zbraní i beze zbraně, působících navenek jak tvrdě, tak měkce, jak agresivně, tak umírněně.
Kung-fu a další podobné dálně-východní bojové techniky byly ovlivněny starověkým indickým bojovým uměním zvaným kalaripayattu (český přepis kalaripajattu). Původ kalaripayattu není zcela jasný. Podle některých japonských historiků bylo indické bojové umění dokonce ovlivněno i tradičním řeckým způsobem zápasu nazvaným pankration, který přinesl do Indie během svých výbojů Alexandr Veliký. Již předtím praktikovala indická válečnická kasta kšatrijů bojové umění, které se postupně vyvinulo v karapaito, jež se následně po staletích transformovalo v umění známé jako kalaripayattu.[1]
Tento názor podporuje i tradiční legenda o původu kung-fu. Podle tradice se v 6. století jihoindický princ Bódhidharma, který ovládal karapaito, stal buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tu šířil učení později známé jako čchanový buddhismus, ze kterého se po importu do Japonska vyvinul zenový buddhismus. V Číně se usadil v klášteře Šao-lin. Bódhidharma jako buddhistický mnich bojové umění nepoužíval, když však viděl zubožený fyzický stav tamějších mnichů, naučil je bojovým technikám, aby jim pomohl zlepšit tělesnou kondici. Mniši v šaolinském klášteře Bódhidharmovy cviky dále rozvíjeli a přijímali vlivy od příchozích z celé Číny. Postupně se tak vyvinuly mnohé šaolinské styly a klášter Šao-lin se stal jejich centrem.
Kromě čchanového buddhismu se při výuce různých stylů užívají i jiné čínské filosofické, kosmologické a medicínské systémy. Jde např. o taoismus, dualitu Jin a Jang znaku tchaj-ťi, osm trigramů a 64 hexagramů Knihy proměn (I-ťing), Pětici proměn (prvků) - země, oheň, dřevo, voda a kov, Dvanáct znamení čínského zvěrokruhu, nauka o principu čchi, akupunkturních bodech a drahách.
Správně se slovo "kung-fu" (gongfu) překládá jako dovednost získaná dlouhou a namáhavou prací. Je možné jej použít v souvislosti s libovolným řemeslam nebo uměním, například s uměním aranžování květin. V samotné čínštině se pro bojová (válečná) umění používá výraz wu-šu (wushu), nebo i čchüan-fa.
Wu-šu (武术 , pinyin wushu) je standardizovaný výraz doporučovaný čínskou vládou pro bojové, sportovní i exhibiční formy, a tak se s rozšířením tohoto výrazu mimo Čínu stal synonymem spíše pro formy sportovní a exhibiční, včetně tech nejmodernějších, připomínajících gymnastiku. Ty někdy příliš nedbají na sebeobranný a zdravotní aspekt, jenž je základem tradičních stylů, ale spíše na efektnost pohybů. Můžeme se setkat s tím, že učitelé tradičních stylů mimo Čínu se proto od tohoto výrazu distancují a nadále používají pro své bojové styly souhrnné označení gongfu.
Cvičení wu-šu klade velký důraz na postupný a individuální rozvoj jedince po všech stránkách, ať už fyzických či mentálních. Prioritou tradičních wu-šu stylů je bojový aspekt v reálných podmínkách.
Wu-šu silně ovlivnilo bojová umění ostatních zemí, například karate.
tenis
22. dubna 2010 v 12:10 | nare
|
sport
Tenis (angl. tennis < angl. tenes, tenetz < fr. tenez! = nate, berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči je dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Rozlišuje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž. Soupeři stojí, proti sobě, na obdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou tak, aby ji soupeř nemohl v rámci pravidel vrátit.
Historie
Roku 1592 byla v Paříži zaznamenána pravidla francouzské hry paume. Angličan Walter Clopton Wingfield se nechal těmito pravidly inspirovat, aby si roku 1875 nechal patentovat hru zvanou tenis. V červenci roku 1877 se ve Wimbledonu konalo první mistrovství. Další tři největší turnaje se konají v New Yorku (Flushing Meadows, od roku 1881), v australském Melbourne (1905) a v Paříži (Roland Garros, 1925). V olympijském programu byl tenis od roku 1896 do her v roce 1924. Poté byl vyřazen, aby se roku 1988 opět mezi olympijské sporty vrátil. Mezinárodní tenisová federace ITF (od roku 1977 ITF) byla založena roku 1913.
Tenis patří k olympijským sportům. Z tenisu se vyvinulo několik podobných sportů hraných zejména pod střechou na speciálním kurtu, např. squash nebo ricochet, nebo jiné modifikace, jako např.: plážový tenis.
Pravidla
Charakteristika hry
Tenis je velmi elegantní míčová hra, kterou mohou hrát dva nebo čtyři hráči. Ke hře je zapotřebí tenisová raketa, míček, tenisový dvorec a síť. Hráči tenisu mohou být jakéhokoliv věku, výšky, váhy či pohlaví. Avšak na profesionální úrovni hrají muži a ženy zvlášť, výjimku však tvoří turnaje, kde proti sobě ve čtyřhře nastoupí muž i žena na každé straně. Této čtyřhře se říká "mix". Hlavním úkolem je co nejdéle udržet míč v kurtu, aby ho soupeř vůbec nezahrál či nedoběhl, případně aby mu vrácení míče dělalo potíže. Ve srovnání s jinými sporty se tenis hraje se střední intenzitou. Zápas může trvat několik vteřin, minut, ale taky klidně několik hodin. Při tenisové hře se rozvíjí vůle, cílevědomost, rychlý odhad situace, spoléhání na svoji fyzickou připravenost, taktické myšlení, schopnost dlouhého soustředění a hlavně vnitřní klid.
Hra
Tenisový servis
Získá-li hráč bod, je stav 15:0; získá-li druhý, je stav 30:0; získá-li třetí, je stav 40:0; získá-li čtvrtý bod, vyhrává hru. Pokud je stav 40:40, tzv. shoda, nejbližší bod se počítá jako výhoda pro toho hráče, který jej získal. Získá-li týž hráč následující bod, vyhrává hru. Když jej nezíská, je opět shoda. Zápas se hraje nejčastěji na 2 vítězné sady. Organizátor soutěže však může rozhodnout jinak, v tom případě pak hráč potřebuje k vítězství získat sady 3, např. muži na grandslamových turnajích nebo v utkáních Davisova poháru. Hráč, který první získá 6 her, získává sadu (např. 6:2). Musí však získat nejméně o dvě hry více než soupeř (např. 8:6). V roce 1965 James Van Alen vymyslel pro zrychlení hry tzv. tiebreak. Ten se hraje za stavu 6:6. Hráč potřebuje získat 7 bodů a o dva více než soupeř (např. 10:8). Vítěz tie-breaku získává sadu 7:6. Sady bez tie-breaku se hrají minimálně, a to v závěrečné sadě zápasu určitých turnajů. Cílem hry je získat požadovaný počet sad dříve než soupeř.
Samotná hra začíná podáním, které se provádí ze zadní základní čáry - baseline. Hráč, který podává si rukou nadhodí míček a udeří ho raketou dříve než dopadne na zem. Tento míček musí umístit, v případě že podává zprava, do levého soupeřova pole pro podání (čtverec za sítí na straně soupeře). V případě chybného podání má podávající opravné druhé podání. Změna podání nastává při získání hry pro jednoho z hráčů.
Poté, co bylo provedeno dobré podání, se hráči střídají v úderech, po nichž musí míček přeletět síť a dopadnout do soupeřova pole. Údery se opakují, dokud se některému z hráčů nepodaří zakončit tzv. vítězným úderem nebo dokud soupeř neudělá chybu.
[editovat] Nejčastější chyby ve hře
Toto jsou nejčastěji se objevující chyby při hře, při kterých soupeř získává bod.
* hráč trefí síť
* hráč se netrefí do soupeřova pole - tzv. "aut"
* hráč zahraje tělem
* míček dopadne dvakrát na zem, dříve než ho hráč odehraje
* druhé podání nedopadlo do čtverce pro podání nebo nepřeletělo síť
* hráč zahraje tzv. dvojdotek - při úderu se míček dvakrát dotkne rakety (neplatí když hráč tento dvojdotek zahraje v rámci jednoho úderu)
* hráč se dotkne míčkem stropu (v případě že se hraje v hale)
* hráč se dotkne sítě (raketou či tělem v průběhu výměny)
Hřiště a vybavení
Rozměry tenisového dvorce
Tenisový dvorec
Tenisový dvorec má obdélníkový tvar a rovný povrch. Tenisové hřiště je dlouhé 23,77 m a široké 8,23 m. Kurt je uprostřed rozdělen sítí zavěšenou ve výšce 0,914 m (měřeno uprostřed), na okraji kurtu má síť výšku 1,07 m. Při čtyřhře je pro hru využíváno postranní rozšíření kurtu.
Povrchy kurtu jsou různé, každý z nich umožňuje jinou rychlost a výšku odrazu míče a tím i mění styl hry. Třemi nejběžnějšími typy povrchů jsou:
* antuka - nejčastěji červená (k vidění např. na French Open), zelená (hlavně v USA),
* tvrdý porch - například beton, Rebound Ace (Australian Open), potažený asfalt (US Open),
* tráva - typická pro britský Wimbledon.
Tenisová raketa
Tenisová raketa musí být rovná a tvoří ji struny střídavě propletené nebo svázané a připojené k rámu rakety. Celková délka rakety nesmí být větší než 73,66 cm. Rám rakety nesmí mít celkovou šířku větší než 31,75 cm. Plocha výpletu nesmí mít celkovou délku větší než 39,37 cm a celkovou šířku větší než 29,21 cm.
Tenisový míč
Míč musí mít vnější povrch všude stejný, sestávající z látkového potahu a žluté barvy. Má-li švy, musí být bez stehů. Správný míč by měl mít odskok vyšší než 1,35 m a nižší než 1,47 m, pustí-li se volně na betonový podklad z výše 2,54 m. Mohou se objevit i barevné tréninkové míče
[editovat] Významní čeští tenisté
* Jaroslav Drobný
* Jan Kodeš
* Petr Korda
* Ivan Lendl
* Hana Mandlíková
* Martina Navrátilová
* Jana Novotná
* Helena Suková
* Tomáš Šmíd
* Jiří Novák
Austrálie a oceánie
22. dubna 2010 v 12:06 | nare
|
země
Austrálie
je světadíl s nejmenší rozlohou a průměrnou nadmořskou výškou. Ačkoliv stát Austrálie zabírá většinu kontinentu, často chybně uváděno celý, jeho hranice jsou definovány kontinentální plošinou, která pokrývá 2,5 mil. km² včetně Arafurského moře, Korálového moře s Velkým bariérovým útesem, s hloubkou kolem 50 m. Toto moře je jedním z nejdůležitějších mořských ekosystémů a chráněný životní prostor pro 1500 druhů ryb, 4000 druhů měkkýšů a 400 druhů korálů.
Geografie
Během posledních 10 000 let zatopila vzrůstající úroveň moří nížiny a oddělila dnešní nízko položenou polovyprahlou pevninu a dva hornaté ostrovy Novou Guineu a Tasmánii, které z tektonického hlediska k Austrálii také náležejí. 70% jeho území zahrnují pouště, polopouště a suché stepi. Malé území na severu patří k tropům s průměrnými ročními srážkami 2000 mm a místy se na něm vyskytují zbytky tropického deštného pralesa. Lidské osídlení se soustředí zejména na severní až jihovýchodní pobřeží a přilehlé ostrovy (zejména Tasmánii). Západní pobřeží a jihozápadní pobřeží, které bylo osídleno jako první, a střed kontinentu mají mnohem horší podmínky k životu.
Během posledních 10 000 let zatopila vzrůstající úroveň moří nížiny a oddělila dnešní nízko položenou polovyprahlou pevninu a dva hornaté ostrovy Novou Guineu a Tasmánii, které z tektonického hlediska k Austrálii také náležejí. 70% jeho území zahrnují pouště, polopouště a suché stepi. Malé území na severu patří k tropům s průměrnými ročními srážkami 2000 mm a místy se na něm vyskytují zbytky tropického deštného pralesa. Lidské osídlení se soustředí zejména na severní až jihovýchodní pobřeží a přilehlé ostrovy (zejména Tasmánii). Západní pobřeží a jihozápadní pobřeží, které bylo osídleno jako první, a střed kontinentu mají mnohem horší podmínky k životu.
Oceánie je zeměpisný a kulturní celek, který se rozkládá v Tichém oceánu. Zahrnuje asi 1500 tichomořských ostrovů a z politického i jiných důvodů se k ní počítá také Austrálie, která je ovšem z tektonického hlediska plně samostatným kontinentem. Někdy se tato oblast označuje též jako Austrálie a Oceánie, nebo jen Austrálie. Jedná se plošně o nejmenší pevninskou oblast.
Statistika
OceánieRozloha: 8,9 mil. km²
Počet obyvatel: 34,0 miliónů
Hustota obyvatelstva: 3,9 obyvatel na km²
Střední výška: 340 m n.m.
Nejvyšší vrchol: Puncak Jaya, Nová Guinea, Indonésie, 5030 m n.m.
Největší řeka: Murray, Austrálie, délka 3370 km
Největší jezero: Eyre, Austrálie, 9500 km²
Největší státy, rozloha:
Austrálie 7 686 850 km²
Papua-Nová Guinea 462 840 km²
Nový Zéland 268 680 km²
Největší města (obyvatel):
Sydney 4 250 000
Melbourne 3 611 000
Brisbane 1 546 000
Perth 1 375 000
Rozloha podle Rozumu do kapsy, 1988 (vlastní odečet):
Austrálie a Oceánie: 8 511 000 km²
Austrálie bez Oceánie (Australský svaz): 7 687 000 km²
"Oceánie" samotná: 824 000 km²
OceánieRozloha: 8,9 mil. km²
Počet obyvatel: 34,0 miliónů
Hustota obyvatelstva: 3,9 obyvatel na km²
Střední výška: 340 m n.m.
Nejvyšší vrchol: Puncak Jaya, Nová Guinea, Indonésie, 5030 m n.m.
Největší řeka: Murray, Austrálie, délka 3370 km
Největší jezero: Eyre, Austrálie, 9500 km²
Největší státy, rozloha:
Austrálie 7 686 850 km²
Papua-Nová Guinea 462 840 km²
Nový Zéland 268 680 km²
Největší města (obyvatel):
Sydney 4 250 000
Melbourne 3 611 000
Brisbane 1 546 000
Perth 1 375 000
Rozloha podle Rozumu do kapsy, 1988 (vlastní odečet):
Austrálie a Oceánie: 8 511 000 km²
Austrálie bez Oceánie (Australský svaz): 7 687 000 km²
"Oceánie" samotná: 824 000 km²
antarktida
22. dubna 2010 v 12:04 | nare
|
země
Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená "naproti Arktidě" tedy v přeneseném významu "naproti severu") je pátý největší kontinent po Asii, Africe, Severní Americe a Jižní Americe. Zároveň je tak pojmenována jižní polární oblast rozprostírající se kolem jižního pólu Země.
Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech.
Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048).
Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Jedinými obyvateli tohoto kontinentu jsou vědci, kteří tu pracují na výzkumných projektech.
Antarktický smluvní systém zmrazuje nároky států na území Antarktidy, zakazuje jakékoliv vojenské aktivity a také například zakazuje těžbu nerostných surovin (minimálně do roku 2048).
Flóra a fauna
Tučňák císařský u Rossova moře na jihu AntarktidyNa nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze tři druhy kvetoucích rostlin a více než 50 druhů mechů a lišejníků. Zaznamenány byly také některé řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o prudkém nárůstu počtu pobřežních rostlin, což zřejmě podporuje teorii o globálním oteplování Země.
V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, tuleni, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Najdeme tu hojnost mořských ptáků, jako jsou např. chaluhy a albatrosi. Faunu také zastupuje osm druhů tučňáků, rackovitý pták chaluha velká a 5 druhů ptáků z buřňákovitých.
Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4 000, v zimní kolem 1 000.[1]
Tučňák císařský u Rossova moře na jihu AntarktidyNa nejstudenějším kontinentu byly objeveny pouze tři druhy kvetoucích rostlin a více než 50 druhů mechů a lišejníků. Zaznamenány byly také některé řasy, houby a bakterie. Roku 1994 podali vědci zprávu o prudkém nárůstu počtu pobřežních rostlin, což zřejmě podporuje teorii o globálním oteplování Země.
V okolních mořích žije spousta drobných korýšů, živočichů s tvrdou ulitou zvaných krill, mnoho obratlovců (kytovci, tuleni, rypouši, některé ryby a další) i bezobratlých živočichů (plankton, hlavonožci, ostnokožci a další). Najdeme tu hojnost mořských ptáků, jako jsou např. chaluhy a albatrosi. Faunu také zastupuje osm druhů tučňáků, rackovitý pták chaluha velká a 5 druhů ptáků z buřňákovitých.
Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států. V letní sezóně jich je přes 4 000, v zimní kolem 1 000.[1]
Afrika
22. dubna 2010 v 12:00 | nare
|
země
Afrika je druhý největší kontinent po Asii s celkovou rozlohou přes 30 000 000 km², což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi. Rozkládá se jižně i severně od rovníku z většiny na východní polokouli. Z větší části je obklopena oceány, na východě Indickým oceánem a na západě Atlantickým oceánem. Na severu se nachází Středozemní moře, které odděluje Afriku od Evropy. V oblasti Suezské šíje je Afrika spojena s Euroasijskou deskou.
Velkou část Afriky tvoří pouště (Sahara, Kalahari), polopouště a savany. V centrální části Afriky se pak nachází deštný prales.
Afrika je přezdívaná jako černý kontinent vzhledem ke složení obyvatelstva, kterého zde žije více než miliardu obyvatel (2009), což je jedna osmina celkové populace Země, kteří žijí v 53 státech. Dle moderních poznatků je Afrika pravděpodobně kolébkou, odkud vzešel člověk na svém tažení osidlování planety.
Africké geografické rekordy
Počet států: 53
Nejvyšší hora: Kilimandžáro(Uhuru) 5895 m v Tanzanii
Nejdelší řeka: Nil (-Kagera) - 6671 km
Největší ostrov: Madagaskar - 586 690 km²
Největší jezero: Viktoriino jezero - 69 485 km²
Největší činná sopka: Kamerunská hora 4095 m (Kamerun)
Největší poloostrov: Somálský poloostrov - 850 000 km²
Nejlidnatější stát: Nigérie - 126 635 626
Velkou část Afriky tvoří pouště (Sahara, Kalahari), polopouště a savany. V centrální části Afriky se pak nachází deštný prales.
Afrika je přezdívaná jako černý kontinent vzhledem ke složení obyvatelstva, kterého zde žije více než miliardu obyvatel (2009), což je jedna osmina celkové populace Země, kteří žijí v 53 státech. Dle moderních poznatků je Afrika pravděpodobně kolébkou, odkud vzešel člověk na svém tažení osidlování planety.
Africké geografické rekordy
Počet států: 53
Nejvyšší hora: Kilimandžáro(Uhuru) 5895 m v Tanzanii
Nejdelší řeka: Nil (-Kagera) - 6671 km
Největší ostrov: Madagaskar - 586 690 km²
Největší jezero: Viktoriino jezero - 69 485 km²
Největší činná sopka: Kamerunská hora 4095 m (Kamerun)
Největší poloostrov: Somálský poloostrov - 850 000 km²
Nejlidnatější stát: Nigérie - 126 635 626
Asie
22. dubna 2010 v 11:47 | nare
|
země
Asie je svou rozlohou 44 603 853 km² nejrozlehlejší (největší) a s více než 4 miliardami obyvatel nejlidnatějším světadíl, který tvoří součást kontinentu zvaného Eurasie a také Eurafrasie. Ačkoliv hranice Asie nejsou přesně určitelné, všeobecně se jako hranice udává Ural na západě, dále řeka Emba, pobřeží Kaspického moře, severní předhůří Kavkazu, Azovské moře, Černé moře, úžina Bospor, Marmarské moře a úžina Dardanely, tato hranice je dána geograficky, faktickou hranici zde tvoří kulturní rozdíly. Od Afriky je Asie oddělena Suezským průplavem. Vše směrem na východ od této pomyslné hranice se považuje za asijský subkontinent. Hranice s Austrálií a Oceánií nejsou přesně určeny, a proto se často stanovují podle hranic států.
Asijské geografické rekordy
Počet států: 49
Nejvyšší hora: Mount Everest - 8850 m (Nepál, Čína, Himaláj)
Nejdelší řeka: Chang Jiang - 6379 km (Čína) (3. nejdelší řeka světa) a s průtokem 31 900 m³/s 4. nejvodnatější tok této planety
Největší ostrov: Kalimantan nebo také (Borneo) - 725 460 km² (3. největší ostrov světa)
Největší jezero: Kaspické moře - 371 000 km²
Největší činná sopka: Ključevskaja 4750 m (Rusko, Kamčatka)
Největší poloostrov: Arabský poloostrov - 2 780 000 km²
Nejlidnatější stát: Čína - 1 348 083 800
Největší stát: Rusko - 13 200 000 km² (asijská část)
Počet států: 49
Nejvyšší hora: Mount Everest - 8850 m (Nepál, Čína, Himaláj)
Nejdelší řeka: Chang Jiang - 6379 km (Čína) (3. nejdelší řeka světa) a s průtokem 31 900 m³/s 4. nejvodnatější tok této planety
Největší ostrov: Kalimantan nebo také (Borneo) - 725 460 km² (3. největší ostrov světa)
Největší jezero: Kaspické moře - 371 000 km²
Největší činná sopka: Ključevskaja 4750 m (Rusko, Kamčatka)
Největší poloostrov: Arabský poloostrov - 2 780 000 km²
Nejlidnatější stát: Čína - 1 348 083 800
Největší stát: Rusko - 13 200 000 km² (asijská část)
Přírodní extrémy
Nejvyšší horou tohoto světadílu je Mount Everest, která je zároveň také nejvyšší horou světa. Na tomto světadílu, především v Himaláji, se nachází většina nejvyšších hor světa. Nejnižším místem světadílu je proláklina Mrtvého moře. Nejhlubším a nejvodnatějším jezerem je Bajkal. Kaspické moře má největší rozlohu vodní hladiny.
[editovat] Obyvatelstvo
Počet obyvatel Asie v březnu 2007 překročil 4 miliardy a stále stoupá. Polovinu tvoří obyvatelstvo do 20-ti let. V Asii žijí přibližně dvě třetiny obyvatelstva světa. Nejvíce obyvatel má Čína s 1,3 mld., kterou dohání Indie s 1,1 mld..
[editovat] Regiony a státy
Název regionu[1] a
území, s vlajkou Rozloha
(km²) Počet obyvatel
(odhad k 1. 7. 2002) Hustota osídlení
(ob./km²) Hlavní město
Střední Asie:
Kazachstán Kazachstán[2] 2 346 927 13 472 593 5,7 Astana
Kyrgyzstán Kyrgyzstán 198 500 4 822 166 24,3 Biškek
Tádžikistán Tádžikistán 143 100 6 719 567 47,0 Dušanbe
Turkmenistán Turkmenistán 488 100 4 688 963 9,6 Ašchabad
Uzbekistán Uzbekistán 447 400 25 563 441 57,1 Taškent
Východní Asie:
Čína Čínská lidová republika[3] 9 584 492 1 384 303 705 134,0 Peking
Hongkong Hongkong (ČLR)[4] 1 092 7 303 334 6 688,0 -
Japonsko Japonsko 377 835 126 974 628 336,1 Tokio
Macao Macao (ČLR)[5] 25 461 833 18 473,3 -
Mongolsko Mongolsko 1 565 000 2 694 432 1,7 Ulánbátar
Severní Korea Severní Korea 120 540 22 224 195 184,4 Pchjongjang
Jižní Korea Jižní Korea 98 480 48 324 000 490,7 Soul
Tchaj-wan Čínská republika (Tchaj-wan)[6] 35 980 22 548 009 626,7 Tchaj-pej
Severní Afrika:
Egypt Egypt[7] 63 556 1 378 159 21,7 Káhira
Severní Asie:
Rusko Rusko[8] 13 115 200 39 129 729 3,0 Moskva
Jihovýchodní Asie:
Brunej Brunej 5 770 350 898 60,8 Bandar Seri Begawan
Kambodža Kambodža 181 040 12 775 324 70,6 Phnompenh
Indonésie Indonésie[9] 1 419 588 227 026 560 159,9 Jakarta
Laos Laos 236 800 5 777 180 24,4 Vientiane
Malajsie Malajsie 329 750 22 662 365 68,7 Kuala Lumpur
Myanmar Myanmar (Barma) 678 500 42 238 224 62,3 Naypyidaw[10]
Filipíny Filipíny 300 000 84 525 639 281,8 Manila
Singapur Singapur 693 4 452 732 6 425,3 Singapur
Thajsko Thajsko 514 000 62 354 402 121,3 Bangkok
Východní Timor Východní Timor[11] 15 007 952 618 63,5 Dili
Vietnam Vietnam 329 560 81 098 416 246,1 Hanoj
Jižní Asie:
Afghánistán Afghánistán 647 500 27 755 775 42,9 Kábul
Bangladéš Bangladéš 144 000 133 376 684 926,2 Dháka
Bhútán Bhútán 47 000 2 094 176 44,6 Thimphu
Indie Indie[12] 3 287 590 1 045 845 226 318,2 Nové Dillí
Írán Írán 1 648 000 66 622 704 40,4 Teherán
Maledivy Maledivy 300 320 165 1 067,2 Male
Nepál Nepál 140 800 25 873 917 183,8 Káthmándú
Pákistán Pákistán 803 940 147 663 429 183,7 Islámábád
Srí Lanka Šrí Lanka 65 610 19 576 783 298,4 Kolamba
Jihozápadní Asie:
Arménie Arménie[13] 29 800 3 330 099 111,7 Jerevan
Ázerbájdžán Ázerbájdžán[14] 41 370 3 479 127 84,1 Baku
Bahrajn Bahrajn 665 656 397 987,1 Manáma
Kypr Kypr[15] 9 250 775 927 83,9 Nikósie
Palestina Pásmo Gazy[16] 363 1 203 591 3 315,7 Gaza
Gruzie Gruzie[17] 20 460 2 032 004 99,3 Tbilisi
Irák Irák 437 072 24 001 816 54,9 Bagdád
Izrael Izrael 20 770 6 029 529 290,3 Jeruzalém
Jordánsko Jordánsko 92 300 5 307 470 57,5 Ammán
Kuvajt Kuvajt 17 820 2 111 561 118,5 Kuvajt
Libanon Libanon 10 400 3 677 780 353,6 Bejrút
Ázerbájdžán Nachičevan (Ázerbájdžán)[18] 5 500 365 000 66,4 Nachičevan
Omán Omán 212 460 2 713 462 12,8 Maskat
Katar Katar 11 437 793 341 69,4 Dauhá
Saúdská Arábie Saúdská Arábie 1 960 582 23 513 330 12,0 Rijád
Sýrie Sýrie 185 180 17 155 814 92,6 Damašek
Turecko Turecko[19] 756 768 57 855 068 76,5 Ankara
Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty 82 880 2 445 989 29,5 Abú Dhabí
Palestina Západní břeh[20] 5 860 2 303 660 393,1 -
Jemen Jemen 527 970 18 701 257 35,4 San'á
Celkem 43 810 582 3 902 404 193 44 500,5
Nejvyšší horou tohoto světadílu je Mount Everest, která je zároveň také nejvyšší horou světa. Na tomto světadílu, především v Himaláji, se nachází většina nejvyšších hor světa. Nejnižším místem světadílu je proláklina Mrtvého moře. Nejhlubším a nejvodnatějším jezerem je Bajkal. Kaspické moře má největší rozlohu vodní hladiny.
[editovat] Obyvatelstvo
Počet obyvatel Asie v březnu 2007 překročil 4 miliardy a stále stoupá. Polovinu tvoří obyvatelstvo do 20-ti let. V Asii žijí přibližně dvě třetiny obyvatelstva světa. Nejvíce obyvatel má Čína s 1,3 mld., kterou dohání Indie s 1,1 mld..
[editovat] Regiony a státy
Název regionu[1] a
území, s vlajkou Rozloha
(km²) Počet obyvatel
(odhad k 1. 7. 2002) Hustota osídlení
(ob./km²) Hlavní město
Střední Asie:
Kazachstán Kazachstán[2] 2 346 927 13 472 593 5,7 Astana
Kyrgyzstán Kyrgyzstán 198 500 4 822 166 24,3 Biškek
Tádžikistán Tádžikistán 143 100 6 719 567 47,0 Dušanbe
Turkmenistán Turkmenistán 488 100 4 688 963 9,6 Ašchabad
Uzbekistán Uzbekistán 447 400 25 563 441 57,1 Taškent
Východní Asie:
Čína Čínská lidová republika[3] 9 584 492 1 384 303 705 134,0 Peking
Hongkong Hongkong (ČLR)[4] 1 092 7 303 334 6 688,0 -
Japonsko Japonsko 377 835 126 974 628 336,1 Tokio
Macao Macao (ČLR)[5] 25 461 833 18 473,3 -
Mongolsko Mongolsko 1 565 000 2 694 432 1,7 Ulánbátar
Severní Korea Severní Korea 120 540 22 224 195 184,4 Pchjongjang
Jižní Korea Jižní Korea 98 480 48 324 000 490,7 Soul
Tchaj-wan Čínská republika (Tchaj-wan)[6] 35 980 22 548 009 626,7 Tchaj-pej
Severní Afrika:
Egypt Egypt[7] 63 556 1 378 159 21,7 Káhira
Severní Asie:
Rusko Rusko[8] 13 115 200 39 129 729 3,0 Moskva
Jihovýchodní Asie:
Brunej Brunej 5 770 350 898 60,8 Bandar Seri Begawan
Kambodža Kambodža 181 040 12 775 324 70,6 Phnompenh
Indonésie Indonésie[9] 1 419 588 227 026 560 159,9 Jakarta
Laos Laos 236 800 5 777 180 24,4 Vientiane
Malajsie Malajsie 329 750 22 662 365 68,7 Kuala Lumpur
Myanmar Myanmar (Barma) 678 500 42 238 224 62,3 Naypyidaw[10]
Filipíny Filipíny 300 000 84 525 639 281,8 Manila
Singapur Singapur 693 4 452 732 6 425,3 Singapur
Thajsko Thajsko 514 000 62 354 402 121,3 Bangkok
Východní Timor Východní Timor[11] 15 007 952 618 63,5 Dili
Vietnam Vietnam 329 560 81 098 416 246,1 Hanoj
Jižní Asie:
Afghánistán Afghánistán 647 500 27 755 775 42,9 Kábul
Bangladéš Bangladéš 144 000 133 376 684 926,2 Dháka
Bhútán Bhútán 47 000 2 094 176 44,6 Thimphu
Indie Indie[12] 3 287 590 1 045 845 226 318,2 Nové Dillí
Írán Írán 1 648 000 66 622 704 40,4 Teherán
Maledivy Maledivy 300 320 165 1 067,2 Male
Nepál Nepál 140 800 25 873 917 183,8 Káthmándú
Pákistán Pákistán 803 940 147 663 429 183,7 Islámábád
Srí Lanka Šrí Lanka 65 610 19 576 783 298,4 Kolamba
Jihozápadní Asie:
Arménie Arménie[13] 29 800 3 330 099 111,7 Jerevan
Ázerbájdžán Ázerbájdžán[14] 41 370 3 479 127 84,1 Baku
Bahrajn Bahrajn 665 656 397 987,1 Manáma
Kypr Kypr[15] 9 250 775 927 83,9 Nikósie
Palestina Pásmo Gazy[16] 363 1 203 591 3 315,7 Gaza
Gruzie Gruzie[17] 20 460 2 032 004 99,3 Tbilisi
Irák Irák 437 072 24 001 816 54,9 Bagdád
Izrael Izrael 20 770 6 029 529 290,3 Jeruzalém
Jordánsko Jordánsko 92 300 5 307 470 57,5 Ammán
Kuvajt Kuvajt 17 820 2 111 561 118,5 Kuvajt
Libanon Libanon 10 400 3 677 780 353,6 Bejrút
Ázerbájdžán Nachičevan (Ázerbájdžán)[18] 5 500 365 000 66,4 Nachičevan
Omán Omán 212 460 2 713 462 12,8 Maskat
Katar Katar 11 437 793 341 69,4 Dauhá
Saúdská Arábie Saúdská Arábie 1 960 582 23 513 330 12,0 Rijád
Sýrie Sýrie 185 180 17 155 814 92,6 Damašek
Turecko Turecko[19] 756 768 57 855 068 76,5 Ankara
Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty 82 880 2 445 989 29,5 Abú Dhabí
Palestina Západní břeh[20] 5 860 2 303 660 393,1 -
Jemen Jemen 527 970 18 701 257 35,4 San'á
Celkem 43 810 582 3 902 404 193 44 500,5
Evropa
22. dubna 2010 v 11:45 | nare
|
země
Evropa
Územní vymezení Evropy
Rozloha 10 180 000 km²
Počet obyvatel asi 731 000 000 (2009)
Hustota zalidnění asi 70 obyvatel/km²
Politické rozdělení 50 nezávislých států
Evropa je území brané buďto jako jeden ze sedmi světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus).
Jde o druhý nejmenší světadíl mající rozlohu asi 10 180 000 km² (asi 7 % zemského povrchu), který je však zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km²), takže asi 718 000 000 obyvatel Evropy představuje asi 9,6% podíl na světové populaci (údaje k roku 2009).
Evropa je kolébkou tzv. západní civilizace. Evropské národy hrály dominantní roli ve světovém dění cca od 16. století až po počátek století 20., ve kterém byly zatlačeny do pozadí Spojenými státy americkými. Důvodem byla zejména politická a národnostní roztříštěnost Evropy, na jejímž území se odehrály hlavní boje obou světových válek a kterou po té druhé na čtyřicet let rozdělila železná opona.
I v současné době politická a jazyková roztříštěnost komplikují integraci Evropy, a to i u zemí, které jsou součástí Evropské unie. Mluví se zde 218 různými jazyky[1] z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech a existují zde oblasti, které jsou zdrojem závažných národnostních konfliktů (zejména Balkán a země bývalého Sovětského svazu).
Obsah
[skrýt]
starověk
Evropa má po dlouhou dobu velký kulturní a politický vliv, už od doby bronzové. První civilizace vznikly na jihovýchodě Evropy: minojská (−3000/−1450) a mykénská kultura (−2000/−1200).
Na jejich troskách se postupně rozvíjela v řeckých městských státech od roku −800 a později v Římě (tradiční letopočet založení −753) antická civilizace. Řeckou kulturu charakterizovaly např. od roku −774 olympijské hry a řecká filosofie. Vrcholem řecké antiky byla vláda Alexandra Velikého (−336/−323). Vrcholem římské antiky bylo Římské císařství, založené Augustem (−27/14). V době Římského císařství vzniklo také křesťanství. Římská říše zanikla roku 476 a s ní i antická civilizace.
[editovat] Středověk
Na troskách antické civilizace, z níž převzala především řeckou filosofii, římské právo a křesťanství, se začala postupně vyvíjet naše současná západní civilizace, živořící prvních 1000 let na periferii. Zpočátku byly vedle zbytkové Východořímské později Byzantské říše zakládány krátkodobé barbarské státy: Franská říše v 5. století, anglosaské státy v Anglii v 5.-6. století nebo Dánsko roku 800. Po přistěhování Slovanů do střední a jihovýchodní Evropy vznikaly i slovanské státy: Bulharská říše v 7. století, Velkomoravská říše roku 830, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko a český stát v 9. století a Polsko roku 960.
Rozmach křesťanské církve, zděděné po antice, je charakterizován vznikem papežského státu v 8. století. Dočasný propad raně středověké Evropy byl způsoben pronikáním cizorodých prvků: Arabů na Pyrenejský poloostrov od roku 711 a Maďarů do uherských nížin v 9. století, kde se ovšem udrželi a stali se nedílnou součástí evropské civilizace především díky včasnému přijetí křesťanství. Od 10. století nastal trvalý tisíciletý demografický, hospodářský a kulturní vzestup, který Evropě přinesl nakonec 400 let trvající vládu nad planetou.
Vytlačením Arabů z Pyrenejského poloostrova bylo umožněno vytvořit Portugalsko roku 1139 a Španělsko sjednocením Aragonie a Kastilie roku 1479. Dobytím arabské Granady roku 1492 bylo vytlačení Arabů z Evropy ukončeno.
Po rozpadu Franské říše roku 843 byly položeny základy Francie a Německa. V Itálii vznikaly mezitím od 11. století městské státy. Postupným rozpadem německé části Franské říše vznikly mimo jiné roku 1156 Rakousko, roku 1291 Švýcarsko a později do 17. století Prusko.
Z odporu proti vnějšímu nepříteli vznikly velké mezistátní unie: polsko-litevská unie roku 1386, která zanikla vlastními nedostatky v letech 1772-1795, a kalmarská v letech 1397-1523.
Ve 14. století začali pronikat na Balkán Osmanští Turci. Roku 1389 porazili Srby na Kosově poli a roku 1453 vyvrátili Byzantskou říši.
Roku 1415 zahájili Portugalci dobytím africké Ceuty evropskou expanzi do zámoří.
Tato expanze zahajuje novověk. Roku 1492 byla objevena Amerika a roku 1498 přistáli Portugalci v Indii. Planeta byla poprvé obepluta v letech 1519-1522. Ve stejné době definitivně ukončila středověk a jeho pojetí společnosti renesance.
[editovat] Novověk
Roku 1526 zahájili Habsburkové budování mnohonárodnostního impéria kolem rakouských zemí ve střední Evropě, do něhož se dostala i řada do té doby samostatných zemí (České země, Maďarsko, Chorvatsko). Finálním produktem bylo roku 1867 Rakousko-Uhersko.
Novým státem se stalo Nizozemí, vzniklé z revoluce proti Španělsku v letech 1565-1581. Roku 1707 vznikla propojením Anglie a Skotska Velká Británie a později připojením Irska Spojené království.
Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie, Nizozemsko nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii.
Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva.
Po francouzské revoluci 1789-1794 vznikly v několika vlnách státy na národním principu, který revoluce přinesla: 1822 Řecko svržením turecké nadvlády, 1830 Belgie oddělení od Nizozemí, 1859 Rumunsko sloučením dvou tureckých vazalů Valašska a Moldávie, 1861 Itálie sjednocením drobných italských států, 1871 Německo obdobným způsobem, sjednocením kolem Pruska, 1905 Norsko oddělením od Švédska, 1908 obnovené Bulharsko zrušením vazalství na Turecku a 1912 Albánie svržením turecké nadvlády.
[editovat] Moderní dějiny
Po 1. světové válce 1914-1918 vznikla další generace evropských států: 1917 Finsko oddělením od Ruska, 1918 Polsko obnovením z částí Německa, Rakousko-Uherska a Ruska, Československo, Rakousko a Maďarsko rozpadem Rakousko-Uherska, Estonsko, Lotyšsko a Litva oddělením od Ruska, Jugoslávie sloučením Srbska, Černé Hory a části Rakousko-Uherska, 1921 Irsko oddělením od Británie a 1922 Sovětský svaz sloučením bolševických republik, vzniklých v důsledku bolševické revoluce v Rusku. 1. světová válka znamenala podlomení evropské vlády nad planetou.
Po druhé světové válce 1939-1945, která definitivně zničila evropskou moc, během studené války 1946-1989 byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: východní blok ve východní Evropě, ovládaný SSSR, a na demokratické země v západní Evropě. Nových států vzniklo už jen několik: 1944 Island oddělením od Dánska, 1949 dva německé státy obnovením v okupačních pásmech, 1964 Malta vyhlášením nezávislosti na Británii.
Velmi významným procesem je v moderní Evropě integrační proces, zahájený vytvořením Beneluxu 1948, a dále vznikem Severoatlantické aliance (NATO) 1949, Evropského hospodářského společenství 1957 a finální Evropské unie 1993. Integrovaná Evropa měla původně vytvořit znovu evropské mocenské centrum, ale zatím je vývoj toho dalek.
Klíčový se stal rok 1989, kdy došlo k destrukci komunistických totalit v Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku a později i v Albánii. Východní blok se rozpadl. S koncem studené války bylo možno i roku 1990 sjednotit Německo. Naopak se roku 1991 rozpadl SSSR, na jehož území proběhly následné konflikty. Ve stejném roce se rozpadla i komunistická Jugoslávie a následní konflikty opět přinesly válku do Evropy. Rozpadem obou států vznikly státy následnické: Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a později Srbsko a Černá Hora. Roku 1993 se rozpadlo Československo na Českou republiku a Slovensko bez konfliktů.
Hranice mezi Evropou a Asií
Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče.
Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě.
Rozšířená a na českých školách vyučovaná[2][3] verze dalšího průběhu hranice je po řece Embě do Kaspického moře, odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře.[4]
Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu.[5][6]
Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, kupodivu zřejmě nelze přičítat sovětské propagandě, ale geografům z USA.[5][6]
Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu.[5] Pouze v tomto případě by evropskými zeměmi byly i zakavkazské státy Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán.
[editovat] Poloha, rozloha a vodorovná členitost
Evropa na mapě světa
Název světadílu je odvozen od akkadského slova "ereb" = západ Slunce. Tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa.
Krajní body na pevnině jsou:
* na severu mys Nordkinn (71°08' s.š.)
* na jihu mys Punta Marroqui (35°59' s.š.)
* na západě mys Cabo da Roca (9°29' z.d.)
* na východě východní úpatí Polárního Uralu (67°20' v.d.) (pro srovnání: tento poledník prochází např. i Afghánistánem)
Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou:
* na severu mys Fligeli v Zemi Františka Josefa (81°51' s.š.)
* na jihu ostrov Gavdhos u Kréty (34°48' s.š.)
* na západě Faj Grande na Azorách (přes 30° z.d.)
* na východě východní úpatí Polárního Uralu (67°20' v.d.)
Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km², tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl[7] po Austrálii a Oceánii.
Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym.
Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjælland a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos.
[editovat] Povrch
Evropa, geografická mapa
Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m n.m. (nejméně ze všech světadílů). Většinu území zaujímají nížiny (60 %). Rozložení nížin a vysočin plyne z geologické stavby a geomorfologického vývoje.
Nejstarší část Evropy je východoevropská nížinná Fennosarmatia s Východoevropskou rovinou. Zde leží i nejnižší místo Evropy v proláklině Kaspické nížiny (−28 m). Na východě je Východoevropská rovina lemována protáhlým pohořím Ural (1894 m) o délce 2500 km.
Skandinávské pohoří (2469 m) je kaledonského stáří. Ledovce zde vyhloubily typické fjordy. Ledovec poznamenal i Severoněmeckou a Středopolské nížiny.
Hercynským vrásněním vytvořilo Středoněmeckou vysočinu, Český masív (1602 m) a Francouzské středohoří (1886 m).
Nejvyšší evropské pohoří Alpy (Mt. Blanc, 4807 m) jsou vytvořeny třetihorním alpínským vrásněním, stejně jako Karpaty (2655 m), Dinárské hory (2751 m), Pyreneje (3404 m) a Apeniny (2914 m). V jižní Evropě se setkáváme i s vulkanismem a zemětřesením. Na Sicílii se tyčí i nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3340 m). Dalšími vulkány jsou Stromboli,Monte Epomeo a Vesuv.
[editovat] Vodstvo
V Evropě s poměrně vlhkým podnebím je vytvořena poměrně hustá říční síť.
80 % Evropy leží v úmoří Atlantského oceánu. 20 % Evropy je odvodňováno do bezodtokého Kaspického moře, do něhož ústí nejdelší evropská řeka Volha (3531 km, povodí 1 360 000 km², s průměrným ročním průtokem 8220 m³). Dalšími velkými řekami jsou Don, Dněpr, Dunaj, Pád, Rhôna, Ebro, Seina, Temže, Rýn, Labe, Odra a Visla.
Maxima vodních stavů jsou ve východní Evropě na jaře a počátkem léta, ve střední a severní Evropě na jaře, v západní a jižní Evropě v zimě a ve velehorách v létě.
Většina evropských jezer je ledovcového původu. Největšími jezery jsou Ladožské (18 360 km²) a Oněžské jezero (9700 km²) v Rusku.
[editovat] Podnebí
Evropa patří do tří podnebných pásů severní polokoule. Na nejzazším severu je to studený pás se dvěma oblastmi, arktickou a subarktickou, na Špicberkách, Nové zemi a severním pobřeží Ruska. Zde leží i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (−69 °C).
Většina Evropy leží v severním mírném pásu. V západní Evropě se rozkládá západopřímořská oblast s převládajícími západními větry a s mírnou zimou i létem. Ve střední Evropě je oblast přechodná, teplé léto se srážkami se střídá se zimou s trvalou sněhovou pokrývkou. Východní Evropa leží ve vnitrozemské (kontinentální) oblasti s dlouhými, studenými zimami a horkými léty. Zde leží nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm ročně).
Nejvyšší absolutní teplota byla naměřena v močálu Pantano de Guadalmelatto u Cordoby (52 °C) ve středomořské oblasti subtropického pásu. V tomto pásu leží i nejdeštivější místo Evropy Crkvica (4624 mm ročně).
[editovat] Přírodní krajiny
Vegetační pásy jsou závislé na podnebných poměrech. Do Evropy jich zasahuje sedm: mrazové pustiny, tundry a lesotundry s mechy a lišejníky, tajga s jehličnatými lesy, smíšené a listnaté lesy, stepi a lesostepi se suchomilnými trávami, většinou proměněná v kulturní step s úrodnou půdou, subtropické listnaté opadavé a vždyzelené suchomilné lesy a trnité křoviny macchie a pouště a polopouště v kaspické oblasti. V horách je vyvinuta výšková stupňovitost s alpínskou květenou.
Zvířena má typické zástupce: soba v tundrách, losa, vlka, hnědého medvěda, rysa, jelena a rosomáka v tajze, lišku, vydru, zajíce a ježka ve smíšených a listnatých lesích, kamzíka v horských oblastech a různé druhy ptáků, plazů, obojživelníků, ryb a hmyzu.
Původní přírodní prostředí je chráněno k přírodních reservacích a národních parcích.
Evropské geografické rekordy
Nejvyšší hory
* Elbrus (Эльбрус) 5642 m. n. m , Kavkaz
* Mont Blanc (Monte Bianco) 4807 m n. m., Savojské Alpy
* Monte Rosa (Pic Dufour) 4634 m n. m., Penninské Alpy
* Dom 4545 m n. m., Valaiské Alpy
* Weisshorn 4505 m n. m., Valaiské Alpy
* Matterhorn (Monte Cervino) 4478 m n. m., Penninské Alpy
* Dent Blanche 4357 m n. m., Valaiské Alpy
* Grand Combin 4314 m n. m., Valaiské Alpy
* Finsteraarhorn 4274 m n. m., Bernské Alpy
* Aletschhorn 4195 m n. m., Bernské Alpy
Nejvyšší činné sopky
* Etna 3370 m n. m., Sicílie
* Beerenberg 2277 m n. m., Jan Mayen
* Askja 1510 m n. m., Island
* Hekla 1491 m n. m., Island
* Vesuv 1277 m n.m., Itálie
* Stromboli 926 m n. m., Liparské ostrovy
* Théra 584 m n. m., Řecko
Nejdelší řeky
* Volha (Rusko) 3534 km
* Dunaj 2857 km protéká těmito státy Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina a ústí do Černého moře - Rumunsko a Ukrajina
* Ural 2428 km
* Dněpr 2200 km
* Don 1950 km
* Kama 1805 km
Největší jezera
* Ladožské jezero (Rusko) 18 130 km²
* Oněžské jezero (Rusko) 9616 km²
* Vänern (Švédsko) 5650 km²
* Saimaa (Finsko) 4377 km²
Další rekordy
* největší ostrov - Velká Británie
* největší ledovec - Jostedalsbreen pevninský největší Vatnajökull na Islandu
* největší stát podle rozlohy - Rusko
* nejhustší železniční síť - Maďarsko
* nejhustší silniční síť - Belgie
* nejdelší silniční tunel - Lærdalstunnelen
* nejdelší železniční tunel - Eurotunel
* nejrychlejší vlak - TGV
Demografie Evropy
Evropa má 718 mil. obyvatel, tj. 9,6 % světové populace. Hustota zalidnění je vysoká, 72 obyvatel/km2. Evropa je nejhustěji zalidněný kontinent. Současný stav a rozmístění obyvatelstva je výsledkem složitého vývoje. Největší hustotu zalidnění mají kromě miniaturních států Monaka, Vatikánu a Malty, Nizozemsko (390 obyvatel/km2), Belgie (340 obyvatel/km2) a Velká Británie (250 obyvatel/km2).
Naopak nejnižší hustotu zalidnění mají v Evropě: Island (3 obyvatelé/km2), Kazachstán (4 obyvatelé/km2), ale to je evropský stát jen malou částí svého území, a Rusko (8 obyvatel/km2), ale jeho hustota zalidnění vypočítaná na celé území Ruska hustotu v evropské části zkresluje.
Přírůstek činí 0,3 %, porodnost dosahuje 13 prom. a úmrtnost 11 prom. Obyvatelé Evropy se v průměru dožívají 68 let (muži) a 77 let (ženy).
Obyvatelstvo tvoří hlavně tři větve indoevropské jazykové rodiny: slovanská, germánská a románská. Mnoho národů patří k jiným jazykovým skupinám, např. uralské nebo afroasijské.
Nejpočetnějšími evropskými národy jsou indoevropští Rusové, Němci, Italové, Angličané, Francouzi, Ukrajinci, Španělé a Poláci.
Znakem všech průmyslových oblastí je nakupení sídel, zejména ve střední Anglii, Nizozemsku, Porúří, Porýní a v Sasku, v Horním Slezsku, Donbasu a Pádské nížině.
Náboženství
Bazilika svatého Petra ve Vatikánu
Související informace lze nalézt také v článku Náboženství v Evropě.
Nábožensky dominuje evropskému prostoru křesťanství, které však v mnoha zemích ustupuje silné sekularizaci a nezájmu obyvatel o náboženské záležitosti, nejvíce patrné je to v případě severských zemí, České republiky, Francie a Estonska. Na druhou stranu v některých tradičně katolických zemích přetrval velký vliv katolické církve, klasickým příkladem jsou Polsko, Litva, Irsko, Malta, San Marino a samozřejmě Vatikán. V některých oblastech na Balkáně převládlo jako hlavní náboženství islám.
Související informace lze nalézt také v článku Náboženství v Evropě.
Nábožensky dominuje evropskému prostoru křesťanství, které však v mnoha zemích ustupuje silné sekularizaci a nezájmu obyvatel o náboženské záležitosti, nejvíce patrné je to v případě severských zemí, České republiky, Francie a Estonska. Na druhou stranu v některých tradičně katolických zemích přetrval velký vliv katolické církve, klasickým příkladem jsou Polsko, Litva, Irsko, Malta, San Marino a samozřejmě Vatikán. V některých oblastech na Balkáně převládlo jako hlavní náboženství islám.
Hospodářství
Související informace lze nalézt také v článku Hospodářství Evropy.
Evropa patří k hospodářsky nejvyspělejším oblastem planety. Průmyslová odvětví mají dlouhou tradici, zemědělství je intenzivní. Ze světového hlediska má význam těžba uhlí, ropy, zemního plynu, železné rudy, bauxitu, niklu, rtuti, magnezitu, fosfátů a draselných solí.
Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je strojírenství. V Evropě jsou rozvinuty všechny druhy dopravy a má největší objem zahraničního obchodu ze všech světadílů.
Fauna a flóra
Na tomto přeplněném kontinentu musí divoce rostoucí rostliny a divoce žijící živočichové bojovat o prostor se zemědělstvím, sídly lidí a průmyslem. Přesto Evropa se svými mnoha klimaty a habitaty poskytuje obživu mnoha rozmanitým formám života v přírodě.
Chladné oblasti kolem severního polárního kruhu jsou domovem sobů, hus a sovic sněžních. Trochu více na jih mechy a lišejníky. Tundry, jež je po většinu roku zmrzlá, ustupují lesům tvořeným smrkem a břízou. Tyto lesy se rozprostírají po celé severní Evropě a potulují se v nich medvědi a vlci.
V mírnějších klimatech severozápadní Evropy jsou smíšené lesy tvořené dubem, jasanem a bukem a jsou domovem veverek, vysoké zvěře, divokých kanců a mnoha druhů ptáků. Mořští ptáci, jako například racci, alky a terejové, hnízdí na skalnatém pobřeží Atlantského oceánu. V Atlantském oceánu žije celá řada různých druhů ryb včetně tresky, sledě, lososa, sardinek a jesetera.
Travnaté oblasti střední Evropy jsou z velké části využívány pro zemědělství, ale poskytují také obživu mnoha savcům a ptákům. Velcí sokoli a orli loví koroptve, křepelky, myši, krtky, krysy a další malé živočichy tohoto pásma.
Dále na jih v horském pásmu Alp nalezneme formy života v přírodě typické pro tuto oblast, např. savce, kteří si vyhrabávají nory a říká se jim svišti, a kamzíky podobné koze. Mezi alpské květiny patří tmavomodrý hořec a trsovitý plesnivec alpský.
Na nejjižnějších cípech Evropy, kolem Středozemního moře, se daří olivovníkům, cypřišům a borovicím piniím. Na teplém slunci tohoto pásma se vyhřívají hadi, ještěrky a želvy.
Politický přehled
Evropa vždy značně ovlivňovala světovou politiku. Staří Řekové jako první vytvořili kolem roku 450 př. n. l. demokracii. Tento systém, ve kterém si vládu volí lid, je dnes všeobecně rozšířen. Ve středověku měla silný politický vliv po celé Evropě římskokatolická církev. Na počátku 18. století se moc přesunula z rukou církve do rukou několika států, například Španělska a Spojeného království. Tyto státy zbohatly vykořisťováním Asie, Afriky a obou Amerik. Řada těchto kolonií získala nezávislost až v minulém století.
První světová válka (1914-1918) i druhá světová válka (1939-1945) začaly v Evropě. Po druhé světové válce se kontinent rozdělil na komunistické země na východě, vedené Sovětským svazem, a nekomunistické země na západě, podporované Spojenými státy americkými. Evropa se stala centrem boje o moc mezi komunistickými a nekomunistickými zeměmi. Tento boj byl znám pod pojmem studená válka. V 80. letech 20. století vedly reformy v Sovětském svazu a východní Evropě k pádu tamního komunismu. Po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa vznikly nové státy. Studená válka skončila, ale konflikt mezi etnickými skupinami a ekonomické problémy způsobily ve východní Evropě nové zdroje napětí.
V roce 1995 bylo 15 západoevropských států spojeno v Evropskou unii. Tato organizace vznikla v 50. letech. Dnes je jejím cílem, aby politicky a ekonomicky sjednotila různé země Evropy.
Seznam evropských států
Evropa, státy
Územní vymezení Evropy
evropské území asijské území evropských států státy kulturně a historicky zařazované do Evropy
Na Evropském kontinentu a k němu náležících ostrovech se nachází území 46 nezávislých států, jejichž seznam je uveden níže. Ten však může být dále různě modifikován i jinými hledisky: na základě kulturních a politických hledisek bývají často přiřazovány k seznamu ještě Kypr, Gruzie či Arménie, na základě odlišně chápané hranice Evropy to může být i Ázerbájdžán, nebo naopak jsou vyřazovány země, jejichž hlavní území leží mimo Evropu a pohybují se v jiném kulturním rámci, než je ten evropský (nejčastěji Turecko a Kazachstán).
* Albánie Albánie
* Andorra Andorra
* Belgie Belgie
* Bělorusko Bělorusko
* Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
* Bulharsko Bulharsko
* Černá Hora Černá Hora
* Česko Česká republika
* Dánsko Dánsko
* Estonsko Estonsko
* Finsko Finsko
* Francie Francie
* Chorvatsko Chorvatsko
* Irsko Irsko
* Island Island
* Itálie Itálie
* Kazachstán Kazachstán (část)
* Lichtenštejnsko Lichtenštejnsko
* Litva Litva
* Lotyšsko Lotyšsko
* Lucembursko Lucembursko
* Maďarsko Maďarsko
* Republika Makedonie Makedonie
* Malta Malta
* Moldavsko Moldavsko
* Monako Monako
* Německo Německo
* Nizozemsko Nizozemsko
* Norsko Norsko
* Polsko Polsko
* Portugalsko Portugalsko
* Rakousko Rakousko
* Rumunsko Rumunsko
* Rusko Rusko (část)
* Řecko Řecko
* San Marino San Marino
* Slovensko Slovenská republika (Slovensko)
* Slovinsko Slovinsko
* Spojené království Spojené království Velké Británie a Severního Irska (Spojené království; Velká Británie; Británie)
o Anglie Anglie
o Skotsko Skotsko
o Wales Wales
o Severní Irsko Severní Irsko
* Srbsko Srbsko
* Španělsko Španělsko
* Švédsko Švédsko
* Švýcarsko Švýcarsko
* Turecko Turecko (část)
* Ukrajina Ukrajina
* Vatikán Vatikán
Kromě těchto samostatných států se v Evropě nachází:
čtyři autonomní souostroví:
* Faerské ostrovy Faerské ostrovy (Dánsko)
* Ålandy Ålandy (Finsko)
* Norsko Špicberky (Norsko)
* Norsko Jan Mayen (Norsko)
jedna kolonie:
* Gibraltar Gibraltar (Británie)
dva státní útvary, které nejsou všeobecně uznávány
(podrobnosti v příslušných článcích):
* Kosovo Kosovo - uznáno 41 státy světa
* Transnistria Podněstří - uznáno všeobecně neuznávanými státy Abcházií a Jižní Osetií
S výjimkou Běloruska, Vatikánu, Kazachstánu a mezinárodně neuznaných států jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 26 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.
[editovat] Části Evropy
Severozápadní Evropa
Severní Evropa
* Severské státy
* Skandinávie
Severovýchodní Evropa
* Baltské státy
Západní Evropa
* Benelux
* Britské ostrovy
Střední Evropa
* Višegrádská čtyřka
Východní Evropa
Jihozápadní Evropa
* Pyrenejský poloostrov
Jižní Evropa
Jihovýchodní Evropa
* Balkán
Čína
22. dubna 2010 v 11:44 | gor
|
země
Čína
Uprostřed čínské znaky pro Čínu; shora zleva - bambusová kniha Umění války, Stěna devíti draků v zakázaném městě, Velká čínská zeď, ruiny nedaleko oázy Turfan, kaligrafie z období Dynastie Sung, věštecká kost
Čína (tradiční znaky: 中國, zjednodušené znaky: 中国, hanyu pinyin: Zhōngguó, český přepis: Čung-kuo; tento pojem ovšem neznamená "Říše středu", jak praví žurnalistické klišé: ve starověku se jím označovaly "ústřední státy", tedy státy seskupené v Centrální planině, které představovaly tradiční kolébku čínské starověké kultury) je geografická oblast a historické území v Asii. Označuje prostor ovládaný čínskými impérii bez ohledu na to, šlo-li o etnicky čínské dynastie, nebo nikoli.
Od roku 1949, kdy skončila čínská občanská válka, existují dva státy, které mají slovo "Čína" ve svém názvu:
Spor o Čínu
Základní geografické údaje
V současné době je "Čína" ovládaná převážně Čínskou lidovou republikou (ČLR). Spolu s Čínskou republikou na Tchaj-wanu se obě dvě země od přelomu 40. a 50. let 20.století pokládají za právoplatného nástupce původní "jednotné" Číny a uznávají existenci pouze jedné jediné Číny.
Tchaj-wan
V Čínské republice (Tchaj-wan) - která je díky převaze ČLR v mezinárodních vztazích oslabena - sílí hlasy pro nezávislost a zrušení tohoto konceptu. Jak z obav před válečným konfliktem s ČLR, která si činí nároky na území Tchaj-wanu, tak i z vnitřních politických důvodů však Tchaj-wan zatím nezávislost nevyhlásil.
Pevninská Čína
Správní dělení ČLR a její hraniční spory
Čínská lidová republika má dlouholeté nevyřešené územní nebo hraniční spory nejen s Čínskou republikou, ale i s dalšími s ní sousedícími zeměmi - Japonskem, Indií, Tádžikistánem a KLDR. Dále vede spor o Spratylyovy ostrovy s Malajsií, Filipínami, Tchaj-wanem, Vietnanem a Brunejí a spor o námořní hranici s Vietnamem v Tonkinském zálivu. Paracelské ostrovy jsou obsazené ČLR, ale nárokovány Vietnamem a Tchaj-wanem. Dalšími problematickými oblastmi jsou Prataské ostrovy a souostroví Čung-ša.
Čínská lidová republika rovněž čelí separatistickým hnutím v Tibetu a Ujgurské autonomní oblasti.
Rozsah Čínské říše v roce 1910
lední medvěd
21. dubna 2010 v 15:12 | nare
|
různé informace
Medvěd lední (Ursus maritimus), označovaný též jako polární medvěd, je velký druh medvěda typický pro severní polární oblasti. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí přibližně 2,5 m a výška vzpřímeného těla se pohybuje okolo 2,4-3,3 m. Samci váží 400-700 kg, samice 300-400 kg.
Rozšíření
Vyskytuje se v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie. Na všech těchto územích je chráněn a jeho lov se kontroluje. V současnosti se odhaduje, že žije asi 40 000 těchto medvědů.
Chování
Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokážou vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.
Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.
Jako jedna z největších šelem nemá lední medvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá.
Lední medvědi začínají s námluvami v době od konce března až začátku června, kdy samci začínají hledat samice, které se už nestarají o mláďata z minulých let. V listopadu a prosinci, když si lední medvědi vyhrabávají ve sněhu doupě na zimu, samice rodí, obvykle 2 mláďata v jednom vrhu. Stěny v brlohu pak zledovatí díky teplému medvědímu dechu, takže vevnitř se udržuje teplota vhodná pro mláďata (cca 18 stupňů). Medvědice si je navíc přidržuje tlapami ve svém kožichu, neboť se medvíďata rodí holá, slepá a hluchá. Mláďata jsou navíc poměrně malá, neboť se svými 450 až 900 gramy jsou velké jako krysy. Medvědice se o mláďata stará zhruba 3 roky. Pak je odvrhne a v dalším roce se opět páří se samcem, který si ji najde. Lední medvědi pohlavně dospějí ve třetím až pátém roce.
Zajímavosti
- Játra ledního medvěda jsou jedovatá. Obsahují totiž příliš velké množství vitamínu A.
- Černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem až na vzdálenost několika kilometrů.
- Když je medvěd lední donucen okolnostmi, dokáže vyvinout rychlost až 40 km/hod, ale rychle ho taková zátěž unaví. Běžně se pohybuje rychlostí jen 3 až 6,5 km/h.
- Medvěd lední má černou kůži (mláďata růžovou), aby lépe vstřebával teplo.
- Jeho kožešina je výborným izolačním materiálem, ledního medvěda jde proto jen těžko zachytit termovizí.
- První úspěšný odchov mláděte v zajetí se podařil v roce 1942 v Zoo Praha.
neuvěřitelné stavby světa
20. dubna 2010 v 16:36 | nare
|
různé informace
V lednu byl v Dubaji slavnostně otevřen nejvyšší mrakodrap světa a v čínském Harbinumůžou lidé jako každý rok obdivovat úžasné stavby z ledu!Už od dob starověkého Egypta se lidé snaží stavět nejvyšší budovy světa (např. Cheopsova neboliVelká piramida v Gíze měřila na svou dobu neuvěřitelných 146 metrů).Moderní mrakodrapy (obyvatelé budovy vyšší než 150 metrů)se ale začaly stavěr ažve 30. letech 20. století-souviselo to s rozšířením výtahů a materiálů, jako jsou ocel, železobeton a sklo, ve stavebnictví.
zajímavost
na výstavbě dubajského mrakodrapu Burdž Chalífa se podíleli i Češi.Firma z pardubic tu zajišťovala přepravu dělníků i materiálů speciálnímí výtahy.Nejvýše položený výtah, který začína asi v polovině budovy a zůstane tu jako servisní, končil ve výšce 650 metrů.Od země stoupaly výtahy ''jen'' do výšky 425 metrů-připsaly si tím světový rekord za nejdelší jízdu výtahu a největší rychlost (100km/min).To v čínském Harbinu sice nestaví nejvyšší budovy, ale zdejší stavby jsou podobně neuvěřitelné...Jsou totiž z ledu! Festival ledu se to koná už 26 let a vždyje se na co dívat.Hlavně v nociLetos se tu objevily i stavby z disneylandu!